Skal ležel ve vysoké trávě na okraji hvozdu. V dálce viděl mohutnou pevnost a záblesky světel nočního města. Byl nadšený. Vše šlo přesně podle plánu. Dokázal překonat desítky mil, najít správnou cestu a vyhnout se všem nástrahám i vévodovým hlídkám. Zbývalo jen proniknout k pevnosti a zjistit vše o jejích slabinách.

Kdesi nalevo od něj se náhle ozvalo zapraskání větví. O chvíli později si všiml matného světla pochodně. Aby toho nebylo málo, o kus dál zahlédl další dvě. „Zatraceně!“ zamumlal si pro sebe. Gurneyho muži byli skvělí vojáci a tahle hlídka tu už vůbec neměla být. Ozvalo se další zapraskání větví, tentokrát mnohem blíž. Zároveň zaslechl, jak se k němu cosi řítí hustým lesním podrostem. Pohlédl tím směrem a v matné záři měsíce zahlédl mohutný stín. Ozval se hlasitý hrdelní skřek, který se nepodobal ničemu, co do té doby slyšel. Následovaly ho výkřiky vojáků, kteří se rozeběhli jeho směrem.

Zmocnila se ho panika. Snažil se uvolnit dýku z pochvy, ale prsty mu vypověděly službu. Šokovaně zjistil, že šelma už je prakticky u něj. Viděl její tlamu plnou ostrých zubů a zoufale hleděl do jejích očí. Tak strašně si přál, aby odsud mohl zmizet. Aby dostal ještě jednu šanci a ten tvor ho prostě minul.

V tu chvíli ucítil zvláštní mrazení po celém těle. Takové, o kterém mu vyprávěl jeho strýc. Znamení vyššího spojení s přírodou. Šelma na něj zírala a cenila mu zuby do tváře. Z nějakého důvodu však nezaútočila. Všiml si, jak si ho zkoumavě prohlíží. Trvalo to jen několik vteřin, ale jemu to přišlo jako celá věčnost. Tvor na něj tiše zavrčel na znamení porozumění a s hlasitým skřekem se rozeběhl kamsi hluboko do temnoty hvozdu. Skal na nic nečekal a bleskově si lehl pod ostružinový keř. Než byla hlídka u něj, stihl se ještě přikrýt pláštěm a kusy kapradí.

Stráže proběhly kolem něj a jeden z vojáků mu dokonce šlápl na ruku. Nikdo si ho ale nevšiml a všichni chvatně běželi za tím tvorem. Během minuty celá hlídka zmizela hluboko v lesích.

Trvalo možná hodinu, než se do lesa vrátil klid. Teprve pak našel Skal odvahu zvednout se. Sebral svůj luk pohozený opodál a jako duch zmizel v temnotě lesa. Té noci mu došlo, že jeho výcvik ještě zdaleka neskončil. Přísahal si však, že se sem vrátí, až přijde pravý čas.